Heslový odstavec obsahuje:
Heslové slovo (záhlaví)
Heslové slovo je zároveň klíčovým slovem pro vyhledávání. V jednom záhlaví heslové stati se uvádějí slovotvorné, hláskové a pravopisné varianty, každá z nich je přitom klíčovým slovem.
V hnízdových statích jsou zpracovávány:
1. tyto typy odvozených slov:
a) násobená slovesa:
b) přechýlená substantiva:
Pokud mají navíc další význam, např. dělnice, diplomatka, zpracovávají se samostatně.
c) přídavná jména přivlastňovací:
2. zpodstatnělá přídavná jména:
3. obecná jména vzniklá z vlastních jmen:
4. morfologická homonyma:
5. slovnědruhová homonyma
Ostatní homonyma jsou označena římskou číslicí. Z technických důvodů na rozdíl od tištěných slovníků označujeme jako homonyma i slova, lišící se např. gramatickou charakteristikou:
Výslovnost u českých heslových slov se uvádí všude tam, kde ji uvádíSlovník spisovného jazyka českého, popř. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (kromě výslovnosti -di-, -ti-, -ni- a -ismus v cizích slovech). U slov a vl. jmen, která nejsou v těchto slovnících, uvádíme výslovnost podleVýslovnosti spisovné češtiny, případně podleIlustrovaného encyklopedického slovníku,Malé československé encyklopedie nebo Příručního slovníku naučného.
Gramatický aparát viz Zpracování jednotlivých slovních druhů .
Naváděcí aparát
1. Kontextové charakteristiky naznačují, s kterými okruhy slov se následující ekvivalent může spojovat. S heslovým slovem mají tvořit běžná spojení, která nejsou překladovým problémem:
U sloves podmětových jsou podstatná jména ve funkci podmětu uváděna v podobě
2. Situační charakteristiky jsou stručné popisy mimojazykových situací, v nichž se slovo vyskytuje a které podmiňují užití ekvivalentu:
Uvádějí se v závorce kurzívou stejně jako kontextové charakteristiky.
3. Synonymické a antonymické charakteristiky
Synonymické charakteristiky pomáhají určit význam(y) daného slova konfrontací se slovy významově blízkými, antonymické pomocí slov opačného významu:
Tyto charakteristiky se zpravidla kombinují s kontextovými.
4. Vysvětlivky se používají v těch případech, kdy nevyhovují ani kontextové ani synonymické charakteristiky:
a) základní – pro vysvětlení významů n. významových odstínů:
b) doplňkové – pro vysvětlení významu exemplifikace, přeneseného n. frazeologického spojení:
nebo je-li třeba zpřesnit užívání ekvivalentu:
Vysvětlivky uvádíme kurzívou, bez závorky.
5. Terminologické charakteristiky
U jednovýznamových slov a v případech, kdy exemplifikace jednoznačně navozuje význam termínu, označujeme terminologický význam pouze zkratkou oboru (viz Seznam zkratek), pokud je terminologická jen část významu, uvádíme všechny termíny za plným čtverečkem ■.
U vícevýznamových slov uvádíme případně i další stručnou charakteristiku (kontextovou, synonymum, vysvětlivku apod.)
Stylové charakteristiky
Stylistické hodnocení slov a slovních spojení vychází z hlediska spisovnosti, frekvence, citového zabarvení a dobového výskytu.
1. Hodnocení slov podle spisovnosti a nespisovnosti
V rámci spisovné slovní zásoby se zvláštními charakteristikami označují slova a slovní spojení knižní (kniž.), hovorová (hovor.) a podle funkčních stylů slova básnická (bás.), publicistická (publ.), odborná (buď zkratkou příslušného oboru, nebo jde-li o výraz užívaný v mnoha oborech, zkratkou odb.). Zkratkou hovor. označujeme výrazy, které se v mluvených spisovných projevech prostě sdělovacího stylu pociťují jako neutrální.
Zvláštní skupinu v slovní zásobě češtiny tvoří výrazy obecné češtiny, které mají povahu nespisovnou. Označujeme je ve shodě se SSČ zkratkou ob . V rámci nespisovné slovní zásoby se zvláštními charakteristikami označují slova a slovní spojení slangová (slang.), zprav. se specifikací (tech. slang., stud. slang., mysl. slang. apod.), nářeční (nář.), argotická (arg.). Výrazy oblastní (obl., obl. čes., obl. mor.) mají na rozdíl od místních dialektismů povahu spisovných lokálních variant.
2. Při hodnocení podle frekvence označujeme slova a slovní spojení řidčí (řidč.) a zcela ojediněle uváděná slova řídká ( zř.).
3. Při hodnocení z hlediska citového zabarvení označujeme slova a slovní spojení expresívní (expr.), popř. se specifikací – slova hanlivá (hanl.), zhrubělá (zhrub.), vulgární ( vulg.), ironická (iron.), žertovná (žert.), dětská (dět.).
4. Při hodnocení z hlediska dobového výskytu označujeme slova a slovní spojení zastaralá (zast.), zastarávající (poněk. zast.). U slov označujících jevy již neexistující uvádíme zkratku dř.
Při stylovém hodnocení v češtině se řídíme především SSČ a SSJČ. V ruštině se označení stylových vrstev liší od češtiny. Při označování stylů se řídíme především Ožegovovým slovníkem, čtyřsvazkovým Slovníkem ruského jazyka (pod red. Jevgeňjevové) nebo 17svazkovým Akademickým SSRLJ. V ruštině používáme pro označení stylových vrstev zkratek: spis., kniž., hovor., nespis., lid., bás., odb., hanl., iron., řidč . a u velmi zřídka uváděných oblastních nebo nářečních ekvivalentů obl., nář. Dále se zavádí označení běžné, neodpovídá-li stylové hodnocení ekvivalentu češtině z hlediska frekvence, a též jako protiklad k kniž. a bás. Neodpovídá-li stylové hodnocení ekvivalentu z hlediska citového zabarvení, uvádíme zkratku neutr. (neutrální).
Označení stylových vrstev v češtině a v ruštině
a) při neshodě:
proti českému hovor., ob., slang., obl., nář. stojí v ruštině spis.
proti českému poněk. zast., zast., zř., řidč., dř., kniž., bás. stojí v ruštině běžné
proti českému expr., zhrub., vulg., hanl., žert., dět., iron. stojí v ruštině neutr.
b) při shodě označujeme pouze ekvivalent k českému slovu n. slovnímu spojení obecné češtiny (ob.), a to zkratkou nespis.
Umístění stylových charakteristik
a) vztahuje-li se zkratka ke všem významům, předsazujeme ji před první
význam;
b) vztahuje-li se zkratka jen k určitému celému významu, umísťujeme ji hned za číslicí a pak následují charakteristiky a exemplifikace;
c) je-li stylová charakteristika přeneseného užití odlišná od přímého užití, je uvedena za zkratkou přen. a platí pro celé přenesené užití;
d) vztahuje-li se zkratka jen k určitému slovnímu spojení, umísťujeme ji bezprostředně před ně.
Neshodují-li se ekvivalenty s českým výrazem, je uvedeno označení rus. stylu vždy za každým ekvivalentem, v exemplifikacích za další závorkou už se potom neopakuje. Použijeme-li v exemplifikacích jiné ekvivalenty s jiným stylovým zařazením, pak stylistické údaje uvádíme ve všech případech (za celým spojením). Za plnou tečkou ● se stylové zkratky u ekvivalentů opakují.
Exemplifikace
Exemplifikace, tj. příklady užívání heslového slova, naznačují, v jakých situacích a jazykových kontextech se slovo vyskytuje. Jako exemplifikace uvádíme především slovní spojení nevětná, tam, kde je to nutné, i spojení větná. Zaměřujeme se především na spojení, která přinášejí novou informaci po stránce obsahové a překladové. Nesynonymické proměnlivé části příkladových slov. spojení oddělujeme lomítkem /, např.:
Jednotlivé zaměnitelné části synonymických výrazů v exemplifikacích jsou spojeny zkratkou n.:
Za plnou tečku ● řadíme přenesené užití označené zkratkou přen. a významové odstíny. Je-li ekvivalent pro obě užití totožný a není-li nutno uvádět exemplifikaci, je za ekvivalentem poznámka ..., též přen.
Ekvivalent (případně řada ekvivalentů)
Přesný a výstižný ekvivalent je hlavní a rozhodující složkou celkové kvality dvojjazyčného slovníku. Ekvivalent je tedy často třeba upřesňovat, vymezovat možnosti jeho užití, a to pomocí všech druhů charakteristik a exemplifikací.
Neexistuje-li pro český výraz přímý ekvivalent, uvádějí se pouze překlady typických spojení za dvojtečkou po heslovém slově:
Existuje-li více rovnocenných ekvivalentů, oddělujeme je čárkou. Ekvivalenty, které netvoří synonymickou řadu a přitom nejsou diferencovány ani charakteristikou, ani vysvětlivkou, oddělujeme středníkem. Zkratkou n. se oddělují synonyma, která jsou částí nějakého celku.
Překládání českých přísloví a pořekadel
1. Je nalezeno ruské přísloví nebo pořekadlo podobného obsahu a pragmatické hodnoty.
2. Je přeložen výklad českého přísloví nebo pořekadla a připojeno upozornění, že v ruštině neexistuje adekvátní přísloví ( není přísloví) nebo pořekadlo (není pořek.)
Výrazy označující reálie jsou uváděny ve velmi přísném výběru. Rozlišujeme následující případy:
1. česká reálie má odpovídající ekvivalent v ruštině:
V případě, že ekvivalent není běžně užívaný, dodáváme ještě vysvětlivku:
2. česká reálie nemá odpovídající ekvivalent v ruštině:
a) jako ekvivalent uvádíme opis:
b) ekvivalent se nahrazuje transliterovaným nebo rusifikovaným výrazem v uvozovkách a charakterizující vysvětlivkou v ruštině:
U odvozených slov uvádíme odkaz na základní slovo:
Neexistuje-li stylově odpovídající ekvivalent, uvádíme ekvivalent bližší k rovině spisovné a stylově neutrální. Stylové charakteristiky uvádíme vždy, když ekvivalent neodpovídá stylově českému heslovému slovu (viz Stylové charakteristiky). U ekvivalentů českých slov obecných se stylové charakteristiky uvádějí vždy.
Přízvuk
Přízvučná samohláska je v digitalizované podobě slovníku označena červeně.
Frazeologická spojení začleňujeme do významové struktury hesla. Rozlišujeme frazeologická spojení významově motivovaná, která se vztahují k jednotlivým významům, a spojení nemotivovaná – bez zřetelné významové motivace. Frazeologii motivovanou řadíme na konec příslušného významu za prázdný hřebík ◊. Nemotivovanou frazeologii a všechna přísloví a pořekadla umísťujeme za plným ♦ na konci celého hesla.
Za plným čtverečkem ■ uvádíme terminologický význam a terminologická spojení, potom za prázdným čtverečkem □ následují názvy států, organizací, institucí apod.
Odkazy
Pomocí zkratky - srov. odkazujeme:
1. u podst. jmen na sloveso:
2. u zdrobnělin na základní substantiva:
3. u odvozenin tvořených od pojmenování reálií:
4. u elativů, které mají lexikalizovaný význam a jsou uváděny jako samostatná hesla:
Pomocí výrazu totéž co odkazujeme na významově totožná slova:
Všechny tyto odkazy jsou v digitalizované verzi automatické.